Vojenské kariéry během první Světové Války
To nebylo až dva ruské armády hrozilo překročení německé 8. Armády ve Východním Prusku, že Ludendorff byl jmenován náčelníkem štábu 8.Armády. Ludendorff, dynamický, ale občas drsné a v době krize často nervózní, byl přidělen starší Generál Paul von Hindenburg, který byl známý pro jeho železné nervy. Ludendorff považoval problémy, s nimiž se on a jeho vrchní velitel potýkali, za obtížné, ale nikdy neřešitelné.
velkolepé vítězství Hindenburg a Ludendorff více než Rusové v srpnu 1914 u Tannenbergu ve Východním Prusku, bitva, která přinesla Hindenburg po celém světě renomé, následovala německá porážka na Marne na západě, které signalizuje selhání Ludendorff revidovaná Schlieffenův Plán. Dva roky Hindenburg a Ludendorff bojovali proti Rusům na východě. Ludendorff je plán generální ofenzívu proti Rusku prostřednictvím dočasné snížení německých sil na západě nedostal souhlas od nejvyššího velení armády v létě 1915.
Pouze v srpnu 1916, po neúspěchu německá ofenzíva u Verdunu a s ohledem na Spojenecké nápor na obou východní a západní frontě, se císař konečně jmenovat dva generálové předpokládat nejvyšší vojenskou kontrolou. Pokusili se vést jakousi totální válku mobilizací celých sil domácí fronty, která již trpěla účinky Britské blokády. Ludendorff vsadil vše na jedinou kartu, tvrdohlavou snahu o „vítězný mír“, který měl zajistit německé územní zisky na východě a na západě. V roce 1917 schválil neomezenou ponorkovou válku proti Britům, která vedla ke vstupu Spojených států do války proti Německu, ale ne ke kolapsu Anglie. Po sesazení cara v březnu 1917 dal Ludendorff požehnání návratu ruských bolševických emigrantů (včetně dosud neznámého V. i. Lenina) v naději, že přesvědčí Rusy k uzavření míru. Hindenburg a Ludendorff, který nyní vykonává jakési vojenské semidictatorship, také přinesl o propuštění Kancléř Theobald von Bethmann Hollwega v delusory naději, že „silný muž“ by mohl být nalezen předpokládat, že vedení Říše.
21. Března 1918, Ludendorff otevřel generální ofenzívu na Západní Frontě s cílem rozbití Anglo-francouzské armády a vynucení rozhodnutí v Evropě dřív, než Američané dorazili v platnost. Přecenil však sílu německých armád; ofenzíva selhala, a když na podzim roku 1918 hrozil kolaps německých spojenců—Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka, Ludendorff požadoval okamžité jednání o příměří. Na chvíli nervy beznadějně přepracovaného generála ustoupily a psychiatr musel být povolán do nejvyššího velitelství. Když si Ludendorff uvědomil závažnost podmínek příměří, trval na tom, aby válka pokračovala. Když viděl, že političtí vůdci na to nejsou připraveni, nabídl svou rezignaci, kterou Vilém II.přijal v říjnu. 26, 1918. Současně císař, hodně k Ludendorffově nechuti, nařídil Hindenburgovi, aby zůstal na svém postu. Titán vůle a energie, který se pokusil o nemožné, byl náhle odtržen od své sféry činnosti; šok byl obrovský. Ludendorff se setkal s revolucí, která vypukla v listopadu 1918, s úplnou rezignací a odešel na několik měsíců do exilu ve Švédsku.
Zatímco, podle Pruského vlastní, důstojníků generálního štábu přijal společnou odpovědnost za všechna rozhodnutí, museli zachovat přísnou anonymitu. Ludendorff, nicméně, jejichž ambicí byla nezměrná jako jeho strategické dary, na konci prohrané války tvrdil, že byl jediným skutečným „velitel“ druhé Světové Války I. on tvrdil, že On byl zbaven vítězství zlověstné síly, které působí v zákulisí; tvrdil, jako Siegfried v hrdinské Germánských ság, oběť bodnou do zad. Propagací legendy, že německá armáda, neporažená na poli, byla sabotována „domácí frontou“, udělal hodně, aby otrávil veřejný život ve Výmarské republice.