Od ediktu Konstantina velikého roku 313, a zejména od té doby, dne v Nikomedii 317, postavený jako soud zamýšlí uložit na Arius první vyznání víry pod trestem exkomunikace, dogma je definováno jako norma „pravou víru“ jako reakce na heretické odchylky.
Později, v prvním koncilem, doktrína, odlišné od oficiálního učení Církve a jejích dogmat vysvěcen jeho autorita (biskup, rada) na základě Písma a tradice byla definována jako kacířské. Později autoři jako Augustin z Hippo stál za jejich prudkost v boji proti Křesťanské hereze a jiné představy, jako jsou manichejské víry.
kacířství (téměř synonymum heterodoxy) může být příležitostí k vytvoření nové formy pravoslaví. V kontextu vývoje heterodoxií druhého a třetího století se heterodox stává kacířstvím od okamžiku jeho odsouzení prostřednictvím Rady.
S časem a z Nižší Střední Věkové kategorie, pojem kacířství v rámci Křesťanské sféře získává nové významy v důsledku rostoucí počet heterodoxní skupiny a hnutí, nikoliv pouze nebo převážně z dogmatického hlediska, ale především disciplinární. Roberto Grosseteste, ve třináctém století, nabídl definici středověké kacířství: „Kacířství je doktrinální potvrzení, které vychází z lidské volby v rozporu s Písmem svatým, otevřeně projevené a houževnatě udržované“. Důležité tedy je si uvědomit, že kacířství ve Středověku podílí nejen heterodoxie, ale také vytrvalost.
V roce 1656, Papež Alexander VII, přes býka Gratia Divina, definice kacířství jako „víra, učení nebo obrana názorů, dogmat, návrhy nebo nápady v rozporu s učením Bible Svaté, Svatá Evangelia, Tradice a magisterium“.
první Inkvizice, nebo soud výjimkou obviněn boj proti kacířství, byl vytvořen Papež Řehoř IX (1231).
kacířství je považováno za tendenci a možnost popírat základní pravdy víry v dogmata, bez respektování tradice, magisteria a Písma svatého, na nichž jsou tato dogmata založena.